Tomáš v Londýně aneb stovky Čechů pohromadě

    ...a Slováků samozřejmě taky. Ti všichni se shromáždili na jednom místě za jediným účelem: koncert Tomáše Kluse. Na tom by nebylo nic až tak překvapivého, Tomáš si za léta působení v šoubyznysu vytvořil hojnou skupinu fanoušků a jeho koncerty jsou natřískané až na půdu. Nezvyklým faktorem tedy není kdo hrál, ale kde.

    Tomáš se i s celou svou bandou na několik dní přestěhoval směrem ostrovy, na kterých se právě nacházím i já, aby se zastavil nejdříve v Manchestru (jeho duše je přece z Manchestru) a poté v Londýně. Tam jsem si na něj počkala i já s kamarádkou.  

    29. listopad byl v mém kalendáři tedy zvýrazněn tlustou fixou, která říkala: Už se to blíží! Téměř jsem odškrtávala dny jako malá holka těšící se na Vánoce. Nakonec ten den a později i večer nadešel a ačkoli náš večer nezačal příliš slavně, koncert stál za veškeré venkovní mrznutí.

   Jedním z každodenních utrpeních velkoměsta je dojíždění. Pokud člověk bydlí na periferii, jako já, za veškerou zábavou musí dojet do centra, což je vzhledem k velikosti města záležitost dlouhodobá. Zkrátka, trvá to. Proto není až tak úplně těžké přijít pozdě. Vlastně, co jsem se přestěhovala, chodím pozdě téměř stále. Naprosto dokonale můj vztah s londýnským metrem vystihuje následující obrázek:



Zdroj: http://1url.cz/SZDr (To je jedno... Stejně jdu pozdě.)

  Tuto malou odbočku v tématu rychle vysvětlím. Ačkoli při každém pokusu jít ven zápasím s časem, tentokrát se mě i mé společnici na večer podařilo dorazit na místo určení naprosto včas, ne-li s předstihem. V 7.30, jak stálo na pozvánce, jsme obě stály v blízkosti haly, kde každou chvíli měl ten velký večer začít. Bohužel jsme jaksi v zápalu konverzace přehlédly řadu táhnoucí se až za roh. Lépe řečeno za další dva rohy, jak se ukázalo o trochu později, kdy nám už bylo příliš divné, že lidé stojící na opačné straně ulice si frontu fotili. "Zase tak dlouhá přece není," říkaly jsme si, než jsme zjistily, že jsme viděly pouze její půlku. Tu slabší, musím podotknout. Než jsme se dostaly dovnitř, uplynula hodina a půl. Jednou se nám ta dochvilnost takhle vyplatila, takže příště.. viz obrázek výše. :)

   Pak ovšem přišla minuta M a veškerá zima i pročekaný čas byl zapomenut. Již úvodní píseň publikum nastartovala tak, jak to dokáže jen Tomášova hudba.  Ačkoli ji poslouchám už pár let, na koncert jsem se ještě nedostala. O to krásnější chvíle to byla. Tomášova energie naplnila celou halu, jeho vtípky rozesmávaly všechny přítomné a hudba vyloudila úsměv na tváři nejednomu Čechovi, který zabloudil do dalekého království. Jirkova kytara tomu všemu přidávala na líbeznosti a on dokázal, že si zaslouží titul "kytarový král", který mu byl neoficiálně mezi jeho příznivci udělen.

  Po koncertu následovalo pár chvilek, které Tomáš věnoval fanouškům. Nadšené jsme z koncertu odcházely nejen díky skvělé atmosféře, ale také kvůli možnosti krátce si popovídat s našim oblíbencem a úlovkům, které se nám podařilo ukořistit. Seznam písní londýnského koncertu i s Tomášovým podpisem mi dnes visí na zdi a nepředpokládám, že by se v nejbližší době objevilo něco, co by jeho místo zaujalo.

  Zkrátka, bylo nás tam opravdu hodně, hala byla veliká, atmosféra parádní, hudba jedinečná, tudíž jsme si užily nádherný večer v českém duchu. Takových je tady jako máku, tedy není divu, že tento zážitek vstřebávám ještě dnes.