Veronika zakládá blog

   Rozhodla se, že z notýsků se srdíčky a bločků na poznámky již vyrostla. Že psát do šuplíku (čtěte do souboru v počítači) jí nestačí. Že má dostatek slov na to, aby se dokázala vyjádřit. Že ty její výplody možná někdo někdy bude chtít číst. A tak je zde. Se svým novým notebookem, poznámkovým blokem, bez kterého to nejspíš nepůjde, hlavou plnou nápadů, srdcem na dlani a spisovatelskou duší, která chce vyprávět.

   Pokud je na světě něco, co mi dokáže vyloudit úsměv na tváři, je to sbalený batoh, foťák v ruce a letenka do neznáma. Neznám lepší pocit, že než s pár bankovkami v kapse vystoupit z letadla, a nevědět, zda si mě na letišti domluvený odvoz skutečně vyzvedne a já budu mít v noci kde spát. Kdy doufám, že zajištěná práce bude skutečně ta, kvůli které se ráno vyplatí vstávat. Zanedlouho tomu bude šest měsíců, kdy jsem tento slastný pocit zažila naposledy, proto bych si ráda připomněla všechna místa, která jsem od onoho výstupu na londýnském letišti viděla.  

   Jsou místa, která s radostí doporučíte. Ta, která vám vezmou dech a udrží vaši pozornost na celé hodiny, strašidelná, romantická. Kam se rádi vypravíte ve čtyři ráno za východem slunce. Kde dělají výtečné burgery. Do kterých se zamilujete na první pohled jen proto, že jsou. Pak jsou ta, kterým se podruhé s radostí vyhnete obloukem, a do konce života se budete stydět, že jste tam kdy strčili nos. O všech těchto místech chci psát. Také o všem, co mě potká, co mě zaujme, rozpláče či rozesměje. O všem, co ve mě vzbudí pocit, že stojí za to sbalit svých pár švestek a vyjet za hranice svých možností s pár librami v kapse, že se stojí za to to risknout.

   Pusťme se do toho, nemůžu se dočkat.